Hle! Vizte! Tatík Ozzy nám po delší přestávce slétl z rockového Olympu, aby nám nadělil… další best of ?! Ne, neděste se. I já si myslím, že výběrů z jeho stáje bylo za posledních deset let už dost a nejspíš bych o tuhle krabičku ani okem nezavadil, kdyby ovšem nebyla něčím trochu speciálním. Leč není však všechno zlato, co se třpytí a naopak.
Takže, jak to tedy doopravdy je? Původní plán, o němž se začalo mluvit už začátkem minulého roku, byl nahrát album coververzí. Sympatická rozvernost rockového staříka, kterou beru jako prapodivný bonus v diskografii. Prapodivný proto, že mi přijde lehce bizardní, když Ozzy nahrává jednu studiovku za dekádu a najednou se vytasí s albem coverů. Zvláštní, avšak proč ne? Postupem času se ale začalo mluvit o jakémsi box setu, který by snad měl plnit funkci předvoje k nahraným cover verzím a nakonec to vykrystalizovalo v situaci, kdy jsou původně plánované covery pouhou částí box setu. A aby nebyl problém s tím, co do setu vybrat a co ne, rozhodil se materiál hned na plochu čtyř CD. Klasika. Nalákej fanoušky na nějakou mlsku, byť třeba ne úplně nejhodnotnější, zabal jí do hezký krabice a nacpi k ní tunu bonusů, za které vyinkasuješ prachy navíc. I když zrovna v tomto případě to není až tak závratná částka. Celý set se pohybuje na tuzemském trhu někde kolem hranice třinácti stovek, což je vcelku normální cena a asi sami uznáte, že mohlo být i hůř. Teď jde ještě o to jestli to stojí za to…
První CD začíná nekompromisně kytarou Randyho Rhoadse, dokonce přímo v živém podání „I Don´t Know“. Následují takřka všechny zásadní skladby (berte však s rezervou – zásadní jsou ty alba hlavně jako celek) z prvních tří alb milovníka netopýrů. Pět z nich v dobovém živém podání, které může být potenciálně snad ještě trochu zajímavé. Zbytek je pak převzat z nových remasterovaných edic alb, čili s nově nahranou basou a bicími. Já osobně dávám přednost původním verzím, protože se mi zdá, že nový mix nástrojů ke starým vokálním a kytarovým stopám moc nesedí, ale to je asi věc vkusu. Jinak nemám ke kotoučku vážnější výhrad až na živou verzi „Bark At The Moon“. Věřím že Ozzyho archivy ukrývají kvalitnější záznamy, než je tento. Moje tedy určitě. Diskutabilnost kotoučku je ovšem na místě. Osobně si myslím, že ucelený koncertní záznam z roku dejme tomu 1983 má mnohem větší cenu, než takhle podivně splácaný mišmaš.
Moje názory však asi nebudou pro Ozzyho management dostatečně závažné, protože v podobném tónu vykonstruoval i CD číslo dvě. Začíná se živými verzemi „Utimate Sin“, „Never Know Why“ a „Thank God For The Bomb“. Nádavkem jsou tu i nějaké studiovky a pak téměř celé demo k albu „No More Tears“. To už však oficiálně vyšlo v roce 1992, takže ani zde se premiéra nekoná. Živáky a demovými nedodělky jsou pokryté i poslední dvě studiová alba. Snad jen píseň „Bang Bang (You´re Dead)“ by mohla někomu nasadit brouka do hlavy. Věřte však, že je to jen „Facing Hell“ s provizorním textem. Zhodnocení placky tedy opět nejisté. Dema jsou od toho, aby se hudebníkům lépe pracovalo ve studiu nebo v kancelářích vydavatelství, nikoli proto, aby se prodávala za těžký peníz nadrženým fanouškům, čekajícím na něco úplně jiného. Takže ani tady bych moc palec nezvedal. Spíš prostředníček.
Věci se trošinku mění na kotoučku číslo tři, kde jsou sice takřka všechny skladby cover verze, ale obrácené na ruby. Zpívá je sice Ozzy, doprovodnou kapelu však tvoří nějaké ze zajetých jmen (nejen) rockových kolegů. Otevřeno jest klasikou „Iron Man“ za účasti THERAPY, následuje skvělá „N.I.B.“ za asistence PRIMUS (hádejte jaký nástroj hraje PRIM?), výborná „Purple Haze”, kde si určitě nespletete Zakka, Geezera a Castilla. Hodně solidní je i „Pictures Of Matchstick Men” v podání TYPE O’ NEGATIVE. Tady však pohádka tisíce a jedné skladby bohužel začíná pozvolna končit. Následující „Shake Your Head“ z dílny WAS NOT WAS není zrovna můj šálek kávy. O moc lépe není ani v „Born To Be Wild“ s Miss Pig. A úplně nejhůř je v hardcore rapeřině „Nowhere To Run“ s hvězdou DMX. Vedle téhle věcičky zní „Psycho Man“ od BLACK SABBATH jako rajská hudba a to i přesto, že druhá „Selling my Soul“ přidaná na „Reuninon“, mi přijde o dost lepší. Na tu se ovšem nedostalo. A zase rap! Tentokrát přímo s parťákem Iommim a Wu-Tang Clanem v „For Heavens Sake 2000“. Naštěstí nás opět vyléčí akustický cajdák „I Aint No Nice Guy“, kde je Ozzy zachycen v duetu s Lemmym. Horší je to opět ve skladbě „Therapy“ s asistencí INFECTIOUS GROOVUS. Celkem zajímavé je disko „Stayin Alive“ s Dweezil Zappou. A celkem nezajímavá závěrečná padesátivteřinová věc „Dog The Bounty Hunter“, kterou jsem nějak nepochopil. Uff.
Tak a konečně jsme se prokousali k finálním zlatým deseti skladbám nových cover verzí. Otvírá se řízně skladbou „21st Century Schizoid Man“ progresivistů KING CRIMSON, kde se Ozzyho spoluhráči docela vyblbli. Stejně tak dobře jim šlape i „Mississippi Queen“ od MOUNTAIN. Houpavá polobalada „All The Young Dudes“ MOTT THE HOOPLE se silným pohodovým refrénem jako by z pera vypadla samotnému Ozzymu. Jen místo kláves to chtělo smyčce a spokojenost by byla maximální. „In My Life“ THE BEATLES, víc netřeba dodávat. Ale třeba taková „Fire“ z pera Arthura Browna docela překvapí. Stařík Ozzy je pořád rokér každým coulem a dává to na sobě znát. Ovšem ne vždy. Třeba BUFFALO SPRINGFIELD a jejich „For What It´s Worth“ bych tu teda nečekal ani náhodou. Takoví ROLLING STONES a nesmrtelný hit „Sympathy For The Devil“ na druhou stranu vůbec nepřekvapí. A ještě jeden akustický cajdáček, tentokrát opět z pera velkého Ozzyho idola Johna Lennona. „Working Class Hero“. Nádherná píseň. Dokonce i přestom, že Ozzy v ní takřka vůbec technicky nezpívá (takhle, Ozzy nikdy nezpíval moc technicky, ale tady nezpívá ani tak, jako normálně zpívá). V jeho hlase je něco, co tam zkrátka patří. Na spravení nálady je zde opět skočný big boš. Eric Burdon a jeho „Good Times“. No a protože i samotný Ozzy patří mezi legendy, neudělal rozhodně chybu, když na poslední místo zařadil prastaré sabbatovské „Changes“, které vystřihl se svojí dcerou Kelly.
Závěr tedy jasný. První dvě CD zhola zbytečné. Třetí může být snad zajímavé. Ovšem v patřičných mezích. No a čtvrté je odvedené skvěle. Ideální by bylo dvoj CD, kde by čtyřka hrála prim a trojka byla ukrácena o rap s diskem a dodána jako bonus. Jenže co je na světě ideální, že?